Historie domku č. p. 68 a jeho majitelů
Rejdiště
Původně BOBNICKÉ PODEZDÍ.
Později KOZÍ PLÁCEK nebo také KOZINA.
Ulice od křižovatky s Palackého ulicí se původně jmenovala NA PŘÍKOPĚ, dnes součástí Rejdiště.
Původně zde bylo podezdí - volný prostor podél vnitřní strany hradby, určený k pohybu obránců města při případném napadení nepřítelem. Náměstíčko nyní nazývané Rejdiště dostalo svůj název podle „rejdících“ vojáků na koních, kteří zde měli od tereziánských dob kasárna a stáje. Ty byly zbořené na počátku šedesátých let minulého století, domky přilepené na hradbě postupně v dalším desetiletí. Náměstíčku se také neoficiálně říkalo Kozí plácek nebo Kozina (na mapě císařských otisků stabilního katastru z roku 1842 je uvedeno Ziegen Platz), neboť se zde pořádaly kozí trhy (dobytčí se konaly na dnešní Palackého ulici, koňské trhy v ulici Svatojiřské, později v Drahelicích). Po zboření kasáren sem bylo umístěno autobusové nádraží, proto zde také byly postaveny veřejné záchodky (dnes skautská klubovna).
Nyní si na tomto prostranství, jako na jediném místě v Nymburce, můžeme udělat představu, jak vypadalo původní podezdí.
Domek č. p. 68 na Rejdišti, před poslední hradební věží, vystavěl na počátku osmnáctého století Petr Nauman. Vdova ho prodala v roce 1751 za 43 zlatých Antonínu Skuherskému, Václav Skuherský roku 1754 Janu Minychovi, Anna Straková roku 1775 za 74 zlatých Františku Rylovi, jenž přikoupil kus parcely a zřídil zahradu. Syn Vincenc Ryl prodal domek roku 1808 za 745 zlatých Josefu a Ludmile Hynkovým, po nich dědil roku 1830 syn Jan Hynek. Roku 1835 prodal dům za 301 zlatý Karlovi a Marii Mejdřickým.
Od devadesátých let 19. století v domku bydleli František Velechovský, tesař a drobný zemědělec (pocházel odněkud od Boleslavského Chlumu) a Marie Velechovská (dcera hajného z Vlkavy). Měli pět dětí. František Velechovský byl v pokročilém věku za první světové války povolán do armády (byli tedy ve válce otec a dva synové), nachladil se při ústupu na Haličské frontě a po neúspěšném léčení zemřel v roce 1917 na zápal plic, pochován je v hromadném hrobě na vojenském hřbitově v Lipníku nad Bečvou, zapsán na pomníku padlých naproti Husovu sboru. Jeho manželka ho přežila o víc než třicet let, zemřela někdy kolem roku 1950.
Nejstarší syn Františka Velechovského Karel Velechovský se narodil někdy kolem roku 1890, vyučený řezník, v 1. světové válce sloužil u trénu na srbské frontě, mezi válkami byl vyhlášeným řezníkem a uzenářem v Nymburce, za protektorátu zatčen na udání za černou zabijačku (údajně snad na žádost někoho, kdo schovával Židy a potřeboval pro ně jídlo), při věznění na Pankráci uklízel pověstnou sekyrárnu, poté deportován do koncentračního tábora (snad Bergen - Belsen), kde byl osvobozen americkou armádou a svými bratry přivezen podvyživený a nemocný domů. Po roce 1948 mu byla živnost vyvlastněna, přesto měl odvahu jako „schovanku“ přijmout do domácnosti dceru jednoho z aktérů Vlaku svobody do Selbu, kterou vychovával se svou vlastní jedinou dcerou. Živil se jako řidič a závozník v pivovaru. Následkem věznění měl podlomené zdraví, zemřel ze sourozenců nejmladší v pětaosmdesáti letech.
František Velechovský se učil v Praze u firmy Myšák (slavná kavárna a cukrárna U Myšáka ve Vodičkově ulici), za války na italské frontě zraněn střelou dum-dum, po válce vyhlášený nymburský cukrář, po roce 1948 vyvlastněn, obživa různá, naposledy obsluha vodárenských čerpadel v Babíně. Byl neskutečný optimista a tvrdil, že se dožije 100 let, zemřel někdy v polovině devadesátých let ve věku 98 nebo 99 let.
Jeho dcera měla za manžela Gastona Košilku, jehož jméno si vypůjčil Bohumil Hrabal do své povídky. (Gaston Košilka už chvíli postával před osvětleným Pramenem. A když se znovu podíval do výkladní skříně na svůj obličej, zase si potvrdil to, co už věděl dávno, že se sám sobě vůbec nelíbí, že je docela nenápadný mladík, který se z biografu vrací ještě víc dobit, než byl, když tam vešel. Ve výkladní tabuli viděl svoji tvář a bylo mu jasné, že nikdy nemůže s touhle postavou být tím, kým by chtěl. Fanfánem Tulipánem. /Bohumil Hrabal, Romance/)
Pravnuk Františka Velechovského Marek je současný městský zastupitel, učitel a fotograf.
Josef Velechovský, narozen brzy po Františkovi, se vyučil strojním zámečníkem v Kardašově Řečici. Měl nastoupit jako topič v topírně Nymburk, ale protože po smrti otce zůstal s maminkou, které zbylo na krku hospodářství, zůstal starým mládencem a dopracoval se do pozice jednoho z posledních nymburských kulaků. Po vystěhování z Rejdiště (byl posledním majitelem) se usadil na Zálabí v Dlabačově ulici, zemřel asi v roce 1995.
Marie Velechovská, provdaná Pecková, měla s manželem mlékárnu na Boleslavské ulici v místě dnešního státního zastupitelství, po znárodnění tam pokračovali jako personál. Zemřela asi v roce 1998 nebo 1999.
Nejmladší syn Ladislav Velechovský (nar. 1909) se vyučil lakýrníkem a většinu života vykonával tuto práci v Dílnách ČSD. Zemřel v roce 1997 ve věku 88 let na rakovinu. Domek č. p. 68 byl zbořen v roce 1961.
Prameny:
Kulhánek František, Mikolášek František: Královské město Nymburk, Nymburk 1911
Bohumil Hrabal: Pábitelé, povídka Romance, Mladá fronta, Praha 1964
Vzpomínky Ladislava Velechovského (syna Ladislava Velechovského, vnuka Františka Velechovského)
